Rašínova ulice

Vzpomínky na Humpolec. Vypráví a vzpomíná paní Irena Tesařová:

Tento domek už neexistuje. Na jeho místě je rozšířený park. V krámku byla přední místnost kde stál pult a tam se prodávaly klobouky. V zastíněné části domu byla výkladní skřín. I vepředu se dávaly do oken klobouky jako do výkladu. Za prodejnou byla kuchyně a vedle jeden další pokoj kde jsme spali s mamkou a taťkou, než naši dostali byt na Mánesově ulici, kde probíhala výstavba v padesátých letech. V babiččině domku byla ještě dílna, kde se dělaly klobouky a později tam děda měl řezbářskou dílnu. Tam jsem také spávala v postýlce a asi se tam více topilo. Pamatuji si jak jsem si hrávala u dědy s hoblinami, které stále ležely na zemi a obdivovala jsem řezbářské vzory, které si děda kreslil. Probírala jsem skříně s botami, které zůstaly po zákaznících a děda mi vysvětloval, co to je klíh a floky. Bylo to v roce 1953 nebo 1954. Takže klobouky už dělali jen okrajově pro své známé a bývalé zákaznice.

Vzadu u baráčku byl malý dvorek. Tam měl děda pro mně jahody a každý den mi tam vyrostlo na záhonku lízátko. Babička s dědou měli jednoho syna, který měl převzít firmu. Proto byl na praxi v TONAKU v Novém Jičíně. Tam poznal mojí maminku. Ale babička byla velmi proti tomu, protože mamka byla chudá a ne ta správná partie pro dědice firmy. Tesařovi měli dokonce jen jednoho syna, aby prý se nedělil majetek a nikdo se nehádal.

Dopadlo to tak, že přišla měnová reforma (1953) a Tesařovi ztratili všechny peníze a babička musela propustit svoje pomocnice ve firmě. Dala se z toho na pití a pamatuji si ji už jen jako stále lehce opilou. Děda vždy bědoval, že kdyby to věděli tak mohli nakoupit aspoň kartáče nebo čepice. A tak pálili plné kufry peněz a nezůstalo nic. Babička už nikdy nešla pracovat a děda pak pracoval v Adamovských strojírnách. Babička stále vzpomínala a litovala firmy. Pamatuji jak jsem s ní chodila každý den pro pivo k Elisům, na Kuchařov nebo k Černému koni. Tam mě posadila na pult a musela jsem přednášet básničky. A všichni hosté mi vždy tleskali. Pak se doma babička opila a nadávala. Děda byl trpělivý a šel na ryby.

Domek v Rašínově ulici, dnes je v jeho místech park Stromovka, na domku nápis modistka Tesařová, Marta Tesařová - babička paní Ireny Tesařové

V době rozkvětu firmy jezdili každý rok do lázní a babička byla velká dáma. Ještě v padesátých letech jsme s babičkou chodily k jejím přítelkyním. Na mandl, k paní Skorkovské na zmrzlinu a k různým dámám, které také přišly o své postavení. Tam vzpomínaly s babičkou jak bylo kdysi dobře. Já z toho neměla rozum a už začala pracovat školní výchova. Vzpomínám jak se děda a babička tvářili, když jsem radostně přiběhla s pionýrským šátkem. Ale nikdy neřekli ani slovo, že by bylo něco špatně. Vždy mně podporovali a nikdy nemluvili o politice. Jen děda vždy říkal, že za první republiky se za korunu nakoupilo hodně. Samozřejmě jsem převracela oči.

Děda také pocházel z majetného rodu. Proto jsem tak hrdá na náš rod a na Humpolec. Pradědeček byl majitelem statku v Humpoleckém dvoře (v místech dnešní ulice Humpolecký dvůr). Měl tam spoustu pozemků a lidé ve Dvoře u něho pracovali jako u sedláka. Děda chodil pradědečkovi každý den pomáhat a jezdili jsme s koňským povozem. Já se stále motala kolem koní. Praděda nikdy nevstoupil do JZD a hospodařil na zbytku polí až do smrti. Teď na místě našeho statku stojí nějaký obchod. Moje sestry zdědily nějaké pozemky, ale mně zůstaly už jen nádherné vzpomínky na Humpolec.

Vzpomínám jak jsme s babičkou chodily na Vánoce do kostela házet černouškovi korunu. Krásně kýval hlavou. Vzpomínám jak mně strojili na boží tělo. Chodili jsme v průvodu a rozhazovali z košíčku růžové lístky. Naši nebyli věřící, proto se mnou nechodili do kostela, jen na tyto velké svátky. Pamatuji jak jsme s holkama tajně nakukovaly klíčovou dírkou do evangelického kostela a zdálo se nám to moc tajemné.

Kolem babiččina baráčku bydleli zajímaví sousedé. Vedle žila stará paní Podubníčková. Měla doma jen velkou postel a spoustu skleněných skříní se spoustou skleněných figurek, které jsem mohla donekonečna obdivovat. Na rohu měl dílnu kovář. A tak jsem denně sledovala jak k němu jezdí vozkové a nechávají okovat koně. Naproti byla drogerie a také její majitel stále prodával a dělal tam vedoucího. Všichni majitelé ve svých firmách dožívali a pracovali tam i když se změnili poměry. Jen už byli pak všichni bez majetku. Všichni tu změnu nějak přežili jen babička to velmi těžce nesla a nikdy to nezvládla.

Na půdě u babičky bylo velice tajemně. Celé dny jsem tam trávila a přebírala jsem šuflíky kde byly různé ozdoby na klobouky. Samé umělé květiny, korálky, spousty nití, špulek a spoustu bot. Hrála jsem si na princeznu. Boty tam byly i korkové tak jak je ve válce vyráběl Baťa. Babička měla hodně šatů i bot, ale po roce 1951 už chodila jen v kožichu s hranostaji u krku. V zimě i v létě. Prostě se pořád cítila jako dáma. I ty její kamarádky paní správcová, paní lékárníková a ostatní. Babička vždy říkala: To je humpolecká honorace. I mně vychovávali jako bych byla výjimečná. Vedle nás bydleli Konvalínovi a Slepičkovi. Měli syny Honzu a Slávka, kteří byli mí kamarádi. Babička mi každý den povídala pohádku o tom jak jsou kluci zlobiví a já jsem hodná a dostanu korunu na kolotoč a oni ne a budou plakat. Milovala jsem tu pohádku. Děda měl kocoura Bobeše a stehlíčka Pepíka. Naučil mně lásce k přírodě. Chodil se mnou do našeho lesa pod Orlík a učil mě poznávat rostliny a obilí a rozlišovat stromy. Prostě na Humpolec mám ty nejkrásnější vzpomínky.

Později pak tatínek vedl taneční soubor v Čemolenu. Hráli na všech zábavách. Hrál s ním pan Hlaváček jako bubeník, pan Vacata jako trumpetista, paní Kovářová jako zpěvačka a ještě další, ale jména si už nepamatuji. Byla jsem na taťku velmi hrdá. Vedl mně lásce k hudbě. Bylo to koncem padesátých let. A to už je zas jiná kapitola. Je toho hodně co mi Humpolec dal. A i když jsem se ve dvanácti musela odstěhovat nikdy mi ze srdce nezmizí a na své kořeny budu hrdá až do smrti. Letos jsme po dlouhých letech Humpolec navštívili a věřte, že to bylo jediné moje poslední přání. Uvidět Humpolec. Teď mi počítač dává další možnost zůčastnit se přímo dění v tomto nádherném městě a jsem za to moc vděčná.

Ještě vzpomínám jak jsme chodívali na Orlík. Jsme tam foceni celá rodina. Od babičky přes mě až po mé sestry. Vždy jsme tam mohli svobodně chodit, ale letos jsme zjistili, že už tam není volný vstup a to je škoda. Už jsme se tam nedostali, protože bylo po páté hodině. Nelíbí se mi, že se všechno komercionalizuje. Ale proti tomu bohužel nic nenaděláme. Taková je doba. Jinak je Humpolec teď moc krásný i když hodně starých krásných domů zmizelo. A hlavně okolní příroda zůstává jakoby nedotčena. Nedovedete si představit jak tady na Moravě dochází k devastaci lesů. Troufám si říct, že zmizelo 80 procent lesů. Ale to už je zas jiíná kapitola.

Děkuji paní Ireně Tesařové za její vyprávění. Dnes bydlí v Ostravě. Vzpomínala na domek v Rašínově ulici, který patřil její babičce Martě a dědovi Jaroslavovi Tesařovým. Dnes je v jeho místech park Stromovka.

Výzva: Máte vzpomínky ke konkrétním místům nebo fotografiím, které zveřejňuji? Napište. Kontakt - Miroslav Galko.